Vážený pane kasteláne, milý pane Obadale, Mockrát děkujeme za krásná slova uznání. Máte pravdu, užívali jsme si to u Vás. Bylo nám tam s Vámi nádherně. Moc bychom Vám osobně chtěli poděkovat za nevšední ochotu a neobyčejnou vstřícnost. Nic pro Vás nebylo problémem, všechno bylo dopředu splněno, navíc okamžitě a bezodkladně. Kdykoliv jsme něco potřebovali, nechal jste všeho a vyšel nám vstříc. To je pak radost zkoušet i hrát. Naprosto upřímně Vám musím říct, že brumovský hrad je nejen krásný svým prostředím, ale i právě Vaším přístupem k lidem, kteří jsou u Vás hosty. Cítili jsme se jako mezi svými. Léta jsem si přál u Vás hrát, nejvíce pak Markétu Lazarovou a Romea a Julii, hry, které jsme měli před lety v repertoáru. Poprvé se to povedlo až nyní a myslím si, že komedie tomuto místu taky slušela. Podle ohlasů samotných diváků i zážitků herců to byly pro naši hru ty nejkrásnější kulisy. Určitě nikomu z nás nevymizí z paměti obrazy z naší hry nasvětlené zapadajícím sluncem prodírajícím se skrze listy stromů a mezi mraky. Jsme rádi, že jsme u Vás rozdali radost a stejnou měrou nabití Vámi diváky jsme si ji odvezli i s sebou domů. Budeme se těšit na viděnou při dalším představení, ale třeba jen jako běžní návštěvníci u Vás na hradě. Nepochybuji totiž, že po tom včerejším zážitku (včetně toho dramatického spojeného s deštěm) se k Vám studenti budou rádi vracet pro vzpomínku. A určitě si pak spolu zanotujeme i našeho Athéňana :-) Děkujeme.

Milá paní Aleno, děkujeme za krásná slova, která jsou nám alespoň částečnou útěchou za letošní neúčast u Vás. Ani jsem netušil, že čtvrtek je v Napajedlích „náš“, to je milé. Ale máte pravdu, že u Vás hráváme vždy ve čtvrtek a i náš patron je vždycky stejný – obec Spytihněv. Je pěkné, když se člověk může vracet na místa, která má rád, a řád věcí je stejný jako vždycky. Proto se už teď těšíme, že příští rok k Vám zavítáme a zažijeme tu skvělou atmosféru Vašeho festivalu. Nemocnému Danovi pozdrav a přání vyřídíme a budeme se těšit v plné síle za rok. I já Vám a všem našim věrným divákům v Napajedlích přeju pevné zdraví, pohodu a spokojenost a spoustu radostí, které dělají život krásnějším. M.Urubek

PS: Na druhou stranu, to byly právě krásné slečny, které zaujaly mnoho tváří v publiku.:)

Dobrý den, pane Marku.R, děkujeme za Váš názor, ale hlavně za zájem o práci našeho souboru. Pokud nejste místní a na naše představení schválně cestujete, už tento samotný fakt je pro nás poklonou. Na úvod chci napsat, že jste se nás svým kritickým pohledem „zvenčí“ určitě nedotkl, naopak, jsme rádi za kritické připomínky, protože nehrajeme jenom pro vsetínské publikum, které je nám tradičně nakloněno, ale snažíme se oslovit i diváky bez nějakých osobních vazeb a naklonit si je také. Pokud se nám to povede, máme velkou radost a úspěch je o to cennější. Jsme proto otevřeni i kritice, samozřejmě pokud je konstruktivní a jejím cílem není ublížit, což není Váš případ, proto děkujeme i za ni. Teď k vašim postřehům. Nemyslím si, že by v případě našeho představení byl problém v nepochopení myšlenky autora, to určitě není, jen se v průběhu vývoje lidstva trochu změnilo vnímání války a pochopitelně jiné jsou i její podoby. Téma jsme si trochu posunuli a zobecnili jej. Chceme hrát spíše o tom, že lidé, kteří se mají rádi, by měli být víc spolu, že není dobré být každý sám, jít si sobecky za svými zájmy, partnera mít vedle sebe jen pro chvíle, kdy mám na jeho společnost čas a chuť. A je pak jedno, jestli druhý trpí mou nepřítomností proto, že chodím do války, utíkám si za svými aktivitami (kamarádi, počítačové hry, sportík, …) nebo jen tak sedím vedle něj s mobilem v ruce a celou dobu na něj nepromluvím ani slovo. A pokud ano, tak jen podrážděně reaguji na jeho snahu se mnou mluvit. V tom má podle mě naše hra obecnou platnost a je stále aktuální. Jiná věc je, jestli se nám daří toto téma – dělat si cokoliv bez ohledu na potřeby partnera- předat divákům. A jak píšete, ve Vašem případě k tomu nedošlo a poselství se od nás k Vám nedostalo. To nás pochopitelně mrzí, jde nám o každého diváka, ale jak sám s pochopením píšete, je to velice těžké. Je, je to v podstatě v divadle to nejtěžší. Problém toho, proč se tak nestalo, vidíte v dívčí části souboru s tím, že holky „nedokázaly pochopit“ a “herecky vytvořit paralelu“ k chlapeckým výkonům. Pokud jde o pochopení, tady problém určitě není ani v nejmenším, budu s vámi ale souhlasit v tom, že děvčatům se toto téma při premiéře nepodařilo plně předat, ale určitě to není jejich vinou. K jejich koncentraci a pohodě na jevišti totiž určitě nepřispěly problémy s technikou, které začátek hry provázely. Ale učíme se s ní všichni pracovat za pochodu (včetně zvukařů), protože jsme s ní mohli začít zkoušet až dva dny před premiérou. V úvahu je ale třeba také brát fakt, že na rozdíl od pánské části souboru všechny holky (až na jednu) s divadlem teprve začínají, že jsou to jejich první divadelní krůčky, a měřeno touto optikou je jejich výkon alespoň pro mě obdivuhodný. Na rozdíl od kluků, kteří jsou už ostřílení hráči, náležitě si to užívají a nečekané situace na jevišti milují, protože se jejich řešením pak baví, jsou holky i daleko odpovědnější, a to je možná taky trochu svazuje. Ale jsou před námi reprízy a ony se rychle učí, všemu. :-) Mezi kluky ze souboru musí být totiž pořád ve střehu, protože jinak si z nich neustále utahují :-) A právě tato výborná atmosféra vzájemného jiskření, skvělé nálady, nezkrotné energie a také upřímného přátelství (v souboru, jak mám potvrzeno, obvykle celoživotního) z jeviště jednoznačně sálala a nepochybně jsme ji předali i divákovi, a to určitě není málo. A jak píšete, dotkla se i Vás, to nás těší. Srozumitelnost slova. Ano, vím o tom a taky mě to trápí, hodně. A nejsem v souboru sám, uvědomuje si nás to víc. Je ovšem už pak na odpovědnosti každého z herců, kolik čistotě své mluvy věnuje, jak moc na sobě chce pracovat, jak poctivě doma dikci cvičí a jak odpovědný je vůči divákovi. Ale to se netýká jen amatérů, i z profesionálních jevišť je možné slyšet leccos, tedy přesněji neslyšet. Nemohu to slíbit za konkrétní jednotlivce, ale chci věřit, a moc bych si to přál, že se posuneme i tady. Damián – Marek – patří určitě ke zkušeným hercům a jeho nenápadnost je jenom zdánlivá, ostatně třetinu první poloviny hry „jen“ leží a pospává u pravého portálu, ale když to pak rozbalí… :-) Navíc role Damiána je taky výborně napsaná – ostatní mu nahrávají a on „smečuje“, slízne smetanu, ale v Marek se s ní spravedlivě dělí s divákem. Setkat se s ním po představení určitě můžete, bude jistě rád. Děkujeme za návštěvu, za názor i za pozdravy a budeme se těšit na Vaši návštěvu na některé z repríz.

Naprosto s vámi nesouhlasím pane Marku, byla jsem na většině představení vsetínského souboru a musím říci, že jsem byla hrou nadšená. Studenti to zvládli na jedničku. Věnujte se divadlu tam u vás a nekažte studentům radost z představení. Ráda se s vámi setkám a o hře promluvím. Mám s divadlem a foklórem letité zkušenosti.

Váš příspěvek by měl být smazán. Co když to čtou dívky z představení. Jak se asi cítí? Modlím se, aby na váš příspěvek členové souboru nenarazili.

Zdravím vás paní Olgo, omlouvám se, za svůj objektivní komentář. Nechtěl jsem nikomu způsobit trýzeň. Přiznávám, že jsem nemyslel na to, že hodnotím hru, ve které hrají děti, které kritiku snáší daleko hůř, než my dospělí. Na druhou stranu, jsem si naprosto jist, že by nechtěli, aby se s nimi jednalo jako s dětmi a říkalo se jím jen to, co chtějí slyšet. Jak se jinak posunou herecky dál, když budou slyšet, jak jsou skvělí a bezchybní? Pokud budou slýchávat, jak jsou bezchybní, tak budou celou svou kariéru stagnovat a když s divadlem zahrají v jiném městě, před cizím publikem, kde uslyší něco jiného, než chválu, tak si o takové kritice budou myslet své – přece já jsem ten nejlepší, bezchybný. Ve škole nám vždy pan profesor tloukl do hlavy: Lepší upřímná pravda, než milosrdná lež. Při psaní komentáře, jsem si vzpomněl na svého oblíbeného K. H Hilara, který pronesl: „O problémech má divák přemýšlet, když přijde z divadla domů. Při představení musí být stržen.“ Tento citát přesně vystihuje, to, co jsem předchozím příspěvkem myslel. Taky bych se s vámi rád setkal, klidně u sklenky dobrého, červeného vína, ale bohužel bydlím a hraji v Praze. Vsetínský soubor sleduji od roku 2004, kdy můj synovec nastoupil na místní gymnázium. Jak jsem ale slíbil, ukážu se na jedné z repríz, tak naše setkání můžeme uskutečnit. Pokud jde o to, zda to studenti čtou, upřímně si myslím, že jen malá hrstka z nich. Nejvíce komentářů a hodnocení jsou psany skrz facebook, kterým osobně pohrdám - proto volím tuhle cestu. Nebudu se zlobit, když můj příspěvek, bude na vaše naléhání smazán. Ale doba, kdy jsme za své nazory byli biti je snad pryč, nemyslíte? Pokud bych svým příspěvkem někomu způsobil smutek či nenávist vůči mé osobě, hrozně rád bych svá slova souboru vyjasnil a pogratuloval jí k perfektní hře. A kdy se na reprízu můžeme těšit? 

Dobrý den, Petře, děkujeme za zájem o naši práci. Letos je to ale trochu komplikovanější, zatím jsme se sešli jen asi čtyřikrát. Hlavním důvodem je moje nepřítomnost ve škole, která vyšla vždy na dny našich schůzek (adaptační kurz, 2x exkurze v Praze, vystoupení s karolinským souborem…). Do toho teď podzimní prázdniny, následující týden jedou někteří členové do Španělska... Je to složité, ale snad už teď bude na práci větší klid, abych mohl zjistit, s čím noví členové souboru přicházejí, a rychle se do něčeho pustit. Rozhodně ale chci soubor „zúžit“. Dva tři tipy na novou hru už mám, ale zatím bych o nich nerad mluvil, pokud jsem je neprobral s ostatními. Taky mě čeká ještě jedno důležité rozhodnutí z hlediska sestavy, v jaké bude soubor příští rok pracovat. Pokud byste měl nějaký tip, s čím by se soubor mohl v tomto školním roce potkávat, určitě doporučení uvítám. :-) Výběr hry je totiž to nejtěžší, co nás vždy na začátku čeká. Jakmile se pro něco definitivně rozhodneme, určitě se to na našich stránkách objeví.

Úžasná zpráva :-) Celý den se to houfuje u mého kabinetu, jestli něco nevím. Děkujeme za nádherné zážitky, které jsme si od vás odvezli, a Vám osobně taky spoustu tak skvělých, sluncem a lidmi prozářených dnů, které nám darujete Vy v Napajedlích.

:-D Děkuju za zajímavý nápad, pane Oldo, rozhodně to bude šetrnější způsob náboru než letos, kdy „staří“ členové prvního září svými etudami vylekali prváky natolik, že to vypadalo na doživotní averzi vůči divadlu.:-) Děkuji za uznání, myslím si, že je důležité, s čím už na první schůzku přicházejí, a troufám si tvrdit, že za ta léta docela odhadnu, kam dokážu koho za ten rok posunout. Povětšinou se to i daří. Přál bych vám ovšem v některých případech, kdy to „netrefím“, vidět ten proces. :-) O tom by mohli ostatní spoluherci vyprávět :-D To ale není letošní případ, letos se prváci bez nejmenších problémů postavili po bok těm starším. Píšete, že vnímáte letošní hru jako jednu z doposud nejlepších – děkuji Vám, ale i když už jsem to letos slyšel, nevím, jestli bych souhlasil. Možná proto, že její nastudování bylo velmi těžké a že mě stálo tolik sil, nejen těch divadelních, nemůžu ji ještě pořád pro sebe postavit tak vysoko jako některé předchozí. Ale jsme teprve na počátku jejího uvádění, právě pozitivní ohlasy diváků a také reakce samotných studentů, zda jsou po odehraném představení šťastní, to jsou pro mě ty hlavní „seismografy“ toho, jak se hra povedla a jak vysoko v tom dlouhém seznamu předchozích her vystoupá. Chce to určitě ještě delší odstup, abych dokázal být v hodnocení objektivnější. Příští týden jedeme na festival do Napajedel a tamější publikum nás sleduje od roku 1996, kdy jsme tam hráli poprvé Romea a Julii, tak uvidíme, jak se budeme líbit tentokrát. Ještě jednou děkujeme za uznání a držte nám palce.

Dobrý den, pane Marku, předně bych Vám rád poděkoval za Váš divácký ohlas, který je pro nás velmi příjemným počtením. Svoji reakci začnu, když dovolíte, od konce. Vybírat hru pro studentský (jednogenerační) soubor je vždycky velmi těžké a možná to zásadní, co každé práci předchází. Po loňském roce, kdy jsme hráli vcelku nenáročnou pohádku a soubor byl složen ze samých začátečníků, jsem jim chtěl nabídnout k práci něco myšlenkově závažnějšího, protože se v souboru sešli lidé velmi inteligentní a přemýšliví. Uvědomoval jsem si, že hra není na první pohled příliš atraktivní, že si jen těžko budou umět vzhledem ke své malé divadelní zkušenosti představit, jak bude či nebude na jevišti fungovat. Nepopírám, že jsem měl i jisté pochybnosti, jestli ji tak mladí lidé budou schopni uvěřitelně interpretovat, zda nechybí i kus životní zkušenosti, přes kterou se nedostanou dál. Navíc jsem se o hru už v předchozích letech pokusil, a nevyšlo to, musel jsem práci na ní ukončit. Tentokrát jsem měl ovšem herecky daleko disponovanější soubor a i lidsky jsme si daleko bližší, což je zcela jiná výchozí platforma, v té lidské rovině pro mě pochopitelně určující. Hlavní aktéry jsem už měl vytipované a letní prázdniny jsem(aniž by to tušili) při jejich návštěvách u mě na chalupě věnoval mimo jiné jemnému sondování, jaké jsou jejich životní postoje, jaká je jejich zkušenost, jak vnímají svět kolem sebe a jaký význam přisuzují hodnotám, o kterých by měli následně hrát. Podle reakcí Vás diváků se ve výsledku naše dílo povedlo a jsem za to moc rád. A troufám si tvrdit, že oni taky. I když nepopírám, že to byla i velmi náročná cesta a je malý zázrak, že herecky tak náročné party dokázali do té míry unést, že spoustě diváků dokážou připravit velmi silný zážitek. Je to hra, která je položena na herecké práci a na jednoznačném výkladu postav i situací. Každá nedůslednost se pochopitelně vymstí, a hra pak nemůže jako celek fungovat. I tady byly boje a diskuse, ale vždycky plodné a obohacující. Byla tu pochopitelně ještě jedna velmi důležitá věc, a to filozofický obsah celého díla a jeho následný přesah směrem k divákovi i k hercům samotným. Ani netušíte, jakou radost jste mi udělal svými slovy o tom, že se to těmto náctiletým úspěšně daří. Pak to mělo smysl. O smyslu pro ně samotné pochopitelně nemluvím, možná totiž ani oni sami ještě plně nevědí, co vlastně „spáchali“, ale troufám si tvrdit, že díky své intuici a nesporné inteligenci v základních obrysech alespoň tuší a v plné míře docení třeba až později, ale i to je velmi cenné. Děkuji za spoustu Vašich milých postřehů a pochvalná slova, dotknu se pouze oné drobné výtky (ale napsané s velkým pochopením) týkající se „divácky vděčných fórků“. :-) Velice často zvažuji, zda je tam dát/nechat, nebo ne. Mám velké dilema stran hranice, co ještě únosné je, a co už ne. Odpovědí tady jsou mi vždycky herci sami. A když se podívám po školních chodbách a zahlédnu různá gesta, zaslechnu útržky vět nesoucích se ze třídy a odjinud z různých koutů školy o přestávkách a po vyučování, byl bych proti nim i proti Kunderovi a Diderotovi samému. Obraz jejich života bych totiž obral o kus života samého, a to by pan Kundera rozhodně nebyl rád – popírat život v jeho pravdivosti. :-) K jejich životu totiž tyto fórky patří stejně jako Pán k Jakubovi a Jakub k Pánovi, stejně jako na druhou stranu velká vážnost přikládaná vážným věcem s velkou naléhavostí, která je pro mladé lidi tak typická. Ostatně, o důležitosti přátelství, lásky a zrady celý večer s velkým zaujetím hráli, a jak sám píšete, pravdivě. Ještě jednou srdečně děkuji za Vaše slova uznání a jsem moc rád, že nelitujete, že jste za námi vážil cestu a že se můžeme těšit i na další případné setkání na některé z repríz, jak píšete. Bude pro nás potěšením.